PO SVATOJAKUBSKÉ NA KARLŠTEJN 🥾🕊️ – trasa Železná, 1. etapa č. 2

Na svatojakubskou cestu z Železné směrem ke Karlštejnu se tentokrát vydávám s batohem plným zásob, klidnou myslí a touhou znovu se napojit na přírodu i sebe samu. Cesta vede přes Český kras, kolem malinových šlahounů, voňavých lip, přes ospalé vesničky i osamělé asfaltky, a končí pod majestátním Karlštejnem – místem nabitým historií, silou a tichým moudrem Karla IV. Pojďte se projít se mnou…

Z Pelíšku se vydávám po červené. V pondělí tam mají zavřeno – nevadí, dnes mám zásoby z domova: lahodný batch, zelený čaj s medem a citronem, vodu a sváču. Bude horko a předpokládala jsem, že první dostupné občerstvení bude až na konečné. Hlavně dostatek tekutin bude třeba.

Procházíme radotínským dopravním uzlem a za nedlouho začíná první pěkný stoupák – jsme v chráněné krajinné oblasti Český kras a také zde cestu protíná naučná stezka Radotín. Já si vybrala úsek naučné stezky, která nahoře navazovala opět na svatojakubskou. V této části jsem se toho na stezce moc nenaučila a asi tu o ni moc nestarají – cestu lemovaly šlahouny maliníku. Některé maliny už byly zralé a tak mě pozvaly na hostinu, ale hodně jich ještě čeká na dozrání, bude jich letos dost. Poděkovala jsem malinám – byly dobré.

Vyfuněla kopec a byla zpátky na svatojakubské/červené. A pokračujeme po příjemné lesní cestě – klid, město už je za námi, slyšíme už jen ptáky. Takováto cesta je ideální právě pro různé techniky při chůzi, o kterých na svém blogu taky píšu. Můžete si zameditovat, nebo se jen víc ponořit do svého klidu a potrénovat naslouchání “hlasu ticha”.

Stihnete tu pustit všechny rušivé myšlenky a mezitím dojdete k oplocenému pozemku, který tu ještě před třemi lety nebýval. Na pozemku stojí jurta a týpí. Když pozemek obejdu, dozvím se, že je to místo pro letní příměstský tábor PETRKLÍČ – tak to všem rodičům přeji, je to tu moc fajn a z druhé strany z nedaleké hlavní, kterou za nedlouho přecházím, snadno dostupné autem. Snad jsou tam děti i spokojené. Takových míst není nikdy dost.

Procházím chatovou oblast Černošic Na Pískách – většina chat je tu už upravena na trvalé bydlení, za mě super místo na klidný život . Čím víc se blížíme k Černošicím, tím pozemky a domy rostou, ale stále je tu neskutečný klid. Potkala jsem akorát jednoho běžce a mladou paní s dětským kočárkem. Po cestě bylo několik mohutných lip vonících na dálku – byly obalené květy a zblízka jen bzučely – včelky i čmeláci si dávali do sosáku.

Dozvěděla jsem se, že staré Černošice (kam nedojdete) je velmi stará ves (1088), která ležela na trase Pražský hrad – Karlštejn. A traduje se, že kousek při cestě na Vráži stávala stará košatá lípa, která sloužila jako ukazatel, ale také prý pod ní odpočíval Karel IV., když projížděl kolem.

Tak možná jsou tyto lípy s touhle spřízněné, protože když už jsem je z dálky viděla, pomyslela jsem si, že jsou nezvykle mohutné. A víte, proč je lípa náš státní strom a není to třeba dub, který by se za mě nabízel spíš? Brzy se tomu pověnuju a budete si moc počíst :-).

Cesta zástavbou byla příjemná. Došla jsem k místu, kde jsem se chvilku cítila jak na mé milované Šumavě – a jak jsem se tak kochala, přešla jsem. Cha. Ale jen kousek – tak přátelé, tady pozor – u velké louky je rozcestník a zabočujete doprava na Sulavu, ne rovně jako já. Sulava je malá klidná osada přiléhající k Černošicím.

Vystoupáme Kulivou horu a kutálíme se dolů směrem na další příjemnou vesničku Solopisky – některé domky jsou krásně upravené, některé ještě čekají, a také si tu staví přímo ve skále jeden tiny house – mám radost, když vidím, jak to člověčí plémě nevzdává a hledá způsoby, jak v dnešní době bydlet a zároveň zůstat citlivý ke krajině.

Přes vísky kráčíme celou dobu po příjemné asfaltce – aut jezdí opravdu málo, vlastně po cestě nepotkáte živáčka. Až se přichází opět k hlavní směrem do Vonoklas.

Už jsem asi v půlce, dala bych si pivo… je horko, i když občas pofukuje příjemný větříček. No, prostě trošičku krizovka a po hlavní se mi fakt šlapat nechce – vidím před sebou opuštěné autobusové zastávky a říkám si, kdyby přijel autobus, bez výčitky si popojedu. Ale tady jezdí autobusy podle mě tak 3× za den. A neuvěříte – blížím se k zastávce, že se podívám, jak to tu jezdí, a najednou tu přistál! Vezl děti ze školy.

Pana řidiče jsem radostí označila za kouzelného dědečka, i když to ještě dědeček nebyl – tak jsme se tomu zasmáli a svezla jsem se do Vonoklas k samoobsluze “Koloniál u naší Káči” – ten sice otevíral až za půl hodiny, ale nevadí – chvilku jsem poseděla a napila se z vlastních zásob. Kousíček za koloniálem už cesta mířila znovu do lesíka – minula plot s vývěskou “Sedmikráska a Holka z Vonoklas” nabízející kosmetické rituály. Tak jsem se na chvilku opět zasnila a najednou u mě staví malé červené auto a v něm kouzelná babička, a říká: “Pozor, blíží se bouřka.” No, trošku mě znejistila – poděkovala jsem za informaci, vyměnili jsme si úsměv, ale nedala jsem se – hlas ticha promluvil, ať jdu dál.

Příjemná cesta přes lesy a luka vedla až k Mořince – mé oblíbené vesničce. Neznám moc podobných – uprostřed návsi je několik odpočívadel. Náves byla liduprázdná a tak jsem si vybrala odpočívadlo se stříškou, protože to trošku přeci jen vypadalo, že by zahrmět mohlo. A jakmile jsem dosedla a vytáhla svačinku – rozpršelo se. Ale opravdu decentně – i jsem si nechala s radostí popršet ťapky :-). Bouřka se nakonec nekonala, a tak opět varuji – nevěřte zkušeným skeptikům.

Po sváče a hezkém odpočinku už jsem se vydala ke Karlštejnu. Po celou dobu vás Karel IV. provází – procházíte přírodní rezervací Karlickým údolím a také tudy vede naučná stezka “Cesta Císařovny Elišky”. Vzpomněla jsem si na kostel na Zbraslavi. Mám Karla ráda, stejně tak jeho tátu Jana, Elišku taky a vůbec celý jejich klan. Jsou to naše geny – často o nich přemýšlím, jsem na ně zvláštně napojená a výhled na Karlštejn z místa, kudy přichází svatojakubská, se mi nikdy neomrzí.

Za Mořinkou je pak krásný úsek, kde se dá jít chvíli na boso – mám to moc ráda, když to krajina dovolí. Jednak ulevíte nohám a jednak se přirozeně víc soustředíte na chůzi – koukáte pod nohy, vnímáte terén, a třeba tím i prodloužíte život nějakému šnekovi, jako tomu, kterého jsem míjela. V botách bych si ho možná ani nevšimla.

Víte, že Karlštejn bylo původně Karlovo letní sídlo – vlastně taková chata? Až teprve po jeho vážném zranění se sem uchýlil a vybudoval tu klenotnici a také Kapli sv. Kateřiny, kterou nechal obložit drahými kameny… ale kameny převážně z okolí. Karel znal mystéria a už tehdy chápal význam místa a “lokálnosti”. Říká se, že kaple pro něj byla takovou léčivou komnatou, kde rád odpočíval a meditoval. Ač byl křesťan, prosím, nepředstavujme si ho jako fanatického katolíka – byl to velmi moudrý, znalý a vzdělaný muž a věděl, co mu dělá dobře – poslouchal “hlas ticha”.

A ve finále se odměním po cestě na vlak jedním malým- na doplnění minerálů - skutečně po cestě jiné občerstvení nebylo, možná to o prázdninách bude jinak.

A šup šup - vlak odjíždí za půl hodiny. A kdo to tu neznáte- mějte na mysli, že přímo od hradu na vlakové nádraží to pohodovou chůzí trvá právě tak půl hoďky.