PO SVATOJAKUBSKÉ DO PELÍŠKU 🥾🕊️– trasa Železná, 1. etapa

Poslední pražský úsek svatojakubské pouti mě zavedl od ticha Zbraslavského kláštera až k vůni lunga v radotínském Pelíšku. Na cestě se potkala historie s každodenností, duchovno s golfovými míčky – a v tom všem nechyběl ani zbloudilý kohout. I když to nebyl nejpůvabnější úsek pouti, silné okamžiky a pozoruhodné detaily mu rozhodně nechyběly, ostatně jako vždy...

Kostel svatého Jakuba Většího (Staršího) má jednu výsost. Je to pohřebiště Přemyslovců. Vzpomněla jsem si na svou poslední návštěvu, kdy mi hlas ticha napověděl, ať počkám, až se dveře kostela otevřou – byla jsem tam tehdy brzy a úplně sama. Ujal se mě místní správce a ukázal mi, kde přesně Eliška i ostatní Přemyslovci a Lucemburkové leží. Povídal mi o obrazech – bylo vidět, jak má to místo rád, jak svojí prací žije- je vždy inspirativní někoho takového potkat. A vyprávěl mi, jak se pokaždé Karel IV., vracející se ze svých cest zpět do Čech, jako první zastavil právě tady – pozdravit svou zesnulou matku Elišku Přemyslovnu. Vzdát jí hold. Vyprávěl to, jako by v té době žil.

Když jsem do kostela vstoupila dnes, byl plný. Zato park kolem byl prázdný. Zarazilo mě to, ale pak mi došlo, že je neděle 11:00 – aha, mše.

I přesto… zažila jsem už hodně „náhodných“ mší, ale tolik lidí pohromadě v běžnou neděli jsem v kostele dlouho neviděla. Akorát začínala – zašila jsem se do kouta a zaposlouchala se. Lidé zpívali, vstávali a sedali si… v jednu chvíli už to mým uším stačilo. Při dalším sedání jsem se s respektem vypařila. Zbraslavské farnosti se evidentně daří – svědčí o tom i lešení na fasádě.

Hned v sousedství stojí Zbraslavský zámek – bývalý cisterciácký klášter Aula Regia (založený Václavem II.). Interiéry zámku jsou nyní nepřístupné, protože jsou využívány Národním muzeem. Pronajímá se pouze na soukromé akce.

Když jsem se vysvobodila z pout všech hříchů a vrátila se do liduprázdného parku, pokochala jsem se originálním modelem jezdecké sochy sv. Václava od Myslbeka – stojí tu od roku 2016, možná to málokdo ví- můžete si zblízka model prohlédnout- na Václaváku se vám to jen tak nepodaří .

Pak jsem se vydala směrem na Radotín. Jakmile opustíte areál a přejdete hlavní ulici, uvidíte před sebou strmou cestu do lesoparku – a pokud budete pozorní, všimnete si i červené turistické značky, která vás dovede až do Radotína. Cesta lesoparkem není úplně osvěžující – potkáte tu celkem dost „podpapíráků“. Nikdy jsem nepochopila, proč po sobě lidé nezametají stopy důstojněji.

Po 500 metrech stoupání na kopec Havlín narazíte na vyhlídku Karlův stánek. Je tu i pítko pro ptáčky – konkrétně pro mlynaříka dlouhoocasého. Pítko bylo vyschlé, a tak jsem se podělila… ale mlynaříka jsem se nedočkala.

Po dalších metrech dojdete ke hřbitovu s dominantou Kostela sv. Havla. Je to vůbec jedna z nejstarších církevních staveb u nás. Opět byl kolem něj velký ruch. Když jsem tudy putovala naposledy, z útrob se linula velmi stará hudba a nádherné hlasy. Bylo to mnohem působivější než dole – a k tomu omamná vůně kadidla. Působilo to na mě pravoslavně, i když kostel je římsko-katolický. Připomnělo mi to přípravu na nějaký důležitý obřad. Chvíli jsem stála a ani nedutala – musím se přiznat, že mě to až uhranulo. A v dobrém. Cítila jsem se v tom velmi klidně… možná proto, že jsem textu nerozuměla? Každopádně – velmi silný zážitek. Je hodně zajímavé, že na tak malém prostoru najdete dva aktivní a živé svatostánky.

Od hřbitova pokračujete kolem hezkého sadu a stále po červené přes zajímavou vilovou čtvrť. A pak už, bohužel, narazíte na velmi rušnou hlavní silnici. Skoro kilometr jdete po krajnici, v nepřehledných zatáčkách. Projdete pod viaduktem Strakonické, kde stojí neutěšená autobusová zastávka „K Peluňku“ – a překvapivě tam i někdo čekal. Vylekala jsem i zbloudilého kohouta – co tam dělal, netuším 😄.

Další úsek jsem trošku protrpěla. Po levé straně míjíte golfové hřiště – tak bacha na míčky. Po pravé je přírodní památka Krňák… ale ze silnice moc vábně nepůsobí. Jde o typ lužního lesa, tůně a slepé rameno Berounky. Možná by stálo za prozkoumání z druhé strany – každopádně kačenám se tam líbí.

Po pár stech metrech míjíme industriální zónu a velkoobchod. Ale pak už se silnice zklidňuje a přicházíme na příjemnou asfaltku lemovanou stromy a křovím. Ta ústí do slepé ulice, která vede k pěšímu mostu (mimochodem Mostní dílo roku 2022) přes Berounku. Přes něj se dostáváme do Radotína, ke Kostelu sv. Petra a Pavla. Na zahradě mají úžasnou sochu Panny Marie Lurdské.

A po pár krocích – už mi vyhládlo a vodu jsem nechala mlynaříkovi – jsem zahlédla záchranu- slunečníky a nápis „Pelíšek – kavárna“. A ta mě udělala nejšťastnější! Miluju osobitá místa – a to tahle kavárna rozhodně je. Nabízejí lžičky „od soudruhů z NDR“, umějí udělat lungo tak, jak se má – tedy silné espresso s horkou vodou na dolití. To se vám často v našich končinách bez požádání nepoštěstí. A ten retro interiér! Třešnička na dortu – velmi milá a vstřícná obsluha přímo od paní majitelky. Když s manželem před dvanácti lety kavárnu zakládali dávali jí prý maximálně dva roka a ustáli to, ať se jim stále daří a nikdy nedejte na rady "zkušených" skeptiků. Pokud se nějakou synchronicitou ocitnete v Radotíně – určitě zavítejte. A vtipný pro mě je, že retrem jsem začala i skončila...tahle nostalgie asi nikdy nepřestane bavit.

Cesta se zastávkami trvala cca dvě hodiny. Svižnou chůzí ji možná zvládnete i za hodinu, ale není to ono.

Těším se na pokračování po Železné – tentokrát už se vymotáme z pražského područí.

Jo, a na mém fb příspěvku (kde najdete i nějaké fotky) jsem slíbila odkaz na článek o zmiňované synchronicitě. Takže tady.