PO SVATOJAKUBSKÉ DO BEROUNA 🥾🕊️ – trasa Železná, 2. etapa č. 1

Po ranní snídani na Karlštejně v Doma Cafe, kdy mi pán udělal vlastnoručně pražené americano a bábovku ještě před otvíračkou, takže jsem se ještě stihla pokochat volným výhledem na hrad – vyrážím směr Svatý Jan pod Skalou - Beroun.

Čeká mě příjemných cca 15 km – a jak se znám, trochu se i potoulám.

Z kavárny je třeba vystoupat do podhradí, kde se těsně před branami pustíme z kopce po červené. Po chvíli narazíme na silnici, která vede podél Budňanského potoka – tentokrát bez jediného auta, autobusu nebo motorky. Míjíme penzion Pod Dračí skálou (otevírá až v 11:00) a asi po 200 metrech se opět noříme do lesa.

A v lese – až na pár výjimek – zůstaneme až do cíle. Takže o vedru nevíte vůbec nic.

Cca po 1 km dorazíte ke Karlově studánce. Potkala jsem tu moc milý pár, který tudy chodí často, a trošku si mě dobírali, že vodu vypili. No – nevypili, ale studánka je bohužel momentálně bez pramene. Byla to moc hezká chvíle – bylo vidět, že jim na takových místech záleží. Odpočívali u blízkého stromu spolu se dvěma rozvernými border koliemi. Povídali jsme si i o silových místech a shodli se, že i když voda ve studánce teď není „živá“, místo jako takové má pořád sílu a odpočinek vám tu rozhodně umožní čerpat to, co momentálně pro sebe potřebujete.

Od Karlovy studánky už pokračujeme kolem Kubrychtovy boudy (též slangově Kubrichťárna nebo U Bábinky), chata se nachází nedaleko Srbska a Bubovických vodopádů. Byla vybudována jako přírodní restaurace v roce 1921. V době rozkvětu trampingu sloužila i jako příležitostná noclehárna. V první polovině 80. let byla uzavřena, později vyhořela a následně byla znovu postavena. Dnes slouží jako výzkumná terénní stanice CHKO a bylo tam živo.

Odtud už stoupáme k Bubovickým vodopádům. Ty jsou také bez vody – ale to je obecně známé: když neprší, tak prostě nejsou. Terén kolem vodopádů je trochu náročnější. Je tu dost padlých kmenů, kameny jsou trochu kluzké a kolem skal vedou opěrné řetězy.

Moje nové sandály, které jsem si dnes vzala na zkoušku, prošly testem – musím říct, že jsou naprosto dokonalé. Měkoučká, protiskluzová podrážka a po návratu ani otlaček. Přátelé, nikdo mě nesponzoruje -tedy zatím! 😄, ale reklamu tu dělat nebudu. Kdyby však některá z dam byla zvědavá, napište mi zprávu – ráda se podělím.

Všude kolem poletovalo neuvěřitelné množství malých motýlů – podle Google Lens to byly babočky bílé C.  To C tam má být – když motýl zavře křídla, má na nich  “z rubu” znak připomínající céčko. A fakt že jo!

Svatojakubská tu prochází naučnou stezkou Srdcem Českého krasu, a velký úsek je tzv. bezzásahový les – území, kde se neprovádějí hospodářské zásahy, aby se podpořil přirozený vývoj ekosystému a biodiverzity- zkrátka nechají to na přírodě. Je mi jasné, že takováto praxe se nedá využít všude, ale vždycky mi udělá radost, když na takový úsek narazím- baví mě to.

A už scházíme do obce Svatý Jan pod Skalou. Těšila jsem se, že si sednu v jeskyni navazující přímo na kostel a trochu si pomedituju – na tom jsme se shodli už u studánky, že je to tu léčivé. Ale opět se ukázalo, že detailně plánovat resp. cokoliv očekávat - nemá moc smysl.

Dorazím na náves plnou aut a rusky mluvících skupinek. Co se děje? Aha! Vždyť měl svátek Ivan! V kostele mi pán ze Svatojánského spolku vysvětlil, že právě dnes tu probíhá pravoslavná pouť. Takže jsem si ji vlastně přivolala! Koupila jsem si od něj brožurku – když můžu, ráda takhle něco podpořím. Akorát už fakt nemám, kam to všechno dávat.

V jeskyni bylo k nehnutí, ale ta opojná vůně kadidla – vždycky mě totálně uzemní, ale jakoby v jiné realitě, cha. Dav mě z toho trochu vytrhl a rozmrzel, ale hlas ticha promluvil: „Dej si jedno malý a počkej.”Tak jsem poslechla – a vyplatilo se. Hned vedle čepovali vychlazené Svijany, zasyčelo to do mě, zakousla jsem svačinku, vrátila se ke kostelu – a stala se svědkem nádherné ceremonie. Opět s tím magickým zpěvem, který už jsem zmiňovala u kostela sv. Havla na Zbraslavi. Děkuji za to – myslím, že jestli něco takového znovu uvidím, tak nejdřív za rok. Ve výsledku milé překvapení.

Pak už jsem se opět napojila na červenou, minula krásný místní hřbitov a několik romantických chaloupek, které z toho místa dělají něco opravdu výjimečného, a pustila se do stoupání k nejmladšímu památnému stromu – Dubu na Herinkách. Byl zde vysazen jako nástupce prastarého dubu, který byl podle svatojánské legendy svědkem setkání knížete Bořivoje a poustevníka Ivana. O Ivanovi existuje docela zajímavá legenda – abyste nemuseli hledat, můžete si o něm počíst tady.

Od dubu už je to jednoduché šlapání až k nádraží Beroun. Vláček jel hned po mém příchodu, takže jsem stihla jen pár fotek nového nádraží a za mě naprosto dokonalého parkingu pro kola. Evidentně hojně využívaného! Fotky z cesty najdete na mém fb profilu.

Celá cesta trvala cca 5 hodin – se zastávkami na focení, kochání, sváču a povídání s kolemjdoucími. Není to úplná rovinka, upozorňuji – víc se jde do kopce než z kopce. Zvlášť pokud se rozhodnete ve Svatém Janu ještě vystoupat na Vyhlídku u kříže… ale tu jsem si tentokrát odpustila.

A příště? Nabíráme směr Nižbor.