PO nejen SVATOJAKUBSKÉ DO NIŽBORU 🥾🕊️ – trasa Železná, 2. etapa č. 2

Z Berouna do Nižbora bez batohu, ale s velkou lahví vody. Jedna pohodlná poutnice, červená, modrá i žlutá … tentokrát nejen po svatojakubské. Kaple od architekta Mockera, nedostupná studánka, hlučná rozhledna, voňavý les, přechod z Českého krasu do CHKO Křivoklát, plná Berounka cachtajícich se plavců i neplavců – a nakonec Zastávka, kde pruhované triko patří ke stolu stejně jako pivo. A zámek? Ten zůstal za rohem – jako tichá připomínka keltské minulosti, která si zaslouží víc než jen krátké zastavení. Cesta, co není o výkonu, ale o vnímání. A taky o tom, že někdy je dobré něco minout – aby bylo proč se vrátit.

Tetokrát začínám pozdní snídaní –zvolila jsem berounský Kafejn, kde vím, že dělají vydatnější brunche. Volba padla na turecké vejce – výborné – a k tomu skvělý chleba z vedlejší pekárničky. Čerstvý kváskový, přesně takový, jaký člověka těší nejen sníst, ale i cítit.

Pak už se symbolicky vydávám ke kostelu – a ke komu jinému než ke sv. Jakubovi. Nahlížím dovnitř, padla dvanáctá hodina, zvony bijí a já vyrážím z Berouna po červené směrem na Nižbor. Cesta má trvat něco přes tři hodiny. Tentokrát jdu nalehko – bez batohu a bez svačiny. Ale vodu mám. A je jí potřeba dost – zvlášť za horka, protože po cestě už na žádné jiné občerstvení nenarazíte.

Brány, které zůstaly, a město, které pamatuje

Jedna z věcí, která mě na Berouně vždycky potěší, jsou zachovalé městské brány. Většina měst tuhle možnost ztratila – ale Beroun si část svých hradeb (třeba od Kafejnu jsou krásně vidět) a brány zachoval. Na východní straně najdeme Pražskou (Dolní) bránu, na západní pak Plzeňskou (Horní) bránu. Spolu s baštami a hradbami tvoří jednu z nejlépe dochovaných středověkých fortifikací v Česku.

Není to jen hezké, je to i silné. Když těmi místy procházíte, máte pocit, že město nepřišlo o svou paměť.

Město stálo vždycky na důležité křižovatce, spojující Prahu a Plzeň. Už ve středověku tudy vedl obchod, žila tu řemesla, proudil tu pohyb. A ten je tu cítit dodnes – i když si člověk na chvíli sedne do kavárny nebo se zaposlouchá do zvonů.

Červená nás už teď vede po hlavní z města. Je neděle, pravé poledne, a tak tu je klid – liduprázdno i motoprázdno.

U školy si dovolím na chvilku odpojit se ze Svatojakubské – snad mi to přátelé ze spolku Ultreia, kteří svatojakubské cesty v Čechách spravují, odpustí :-). Napojuji se na modrou – na poutní cestu Blaník–Říp. Česko je protkané poutními cestami, ale tomu se budu věnovat někdy jindy. Dnes to bude tedy kombinace – svatojakubské, která mě sem přivedla (děkuji jí za to), stezky Via Czechia a zmiňované Blaník–Říp.

Cesta vilkami, zahrádkami a pak lesem

Modrá začíná jako asfaltka kolem rodinných vilek a už vidím, že budeme dlouho stoupat. Je horko a mně se dnes vlastně moc nechce – přiznávám. Ale vím, že až se vrátím, budu zase vděčná, že jsem vyrazila.

Jakmile tu vilkovou část opouštíme, cesta nás vede do lesa. Je to trochu matoucí – vypadá to, jako by to vedlo k někomu na zahradu, ale cesta je jen hodně úzká. Táhlý kopec. A na jeho konci je kaple Panny Marie Bolestné – proto jsem tu modrou zvolila. Kaple je vystavěná známým architektem novogotického stylu- Josefem Mockerem- už to je unikát.

Místo je tajemné, je zde takové hluboké ticho. Za kapličkou je i vyhlídka na Beroun a okolí. Chvilku tu zůstávám. Jmenuje se to tu U Studánky. Studánka je pečlivě střežená zdí – trošku mě to štve, ale na druhou stranu možná proto nedopadne jako ta Karlova u Karlštejna. Lidé tomu místu dřív říkali U Boží vody.

Najdeme tu také napojení na naučnou stezku Václava Talicha. Slavný dirigent, který v Praze dirigoval Kouzelnou flétnu, Beethovenovu Devátou i Smetanovu Mou vlast. V roce 1936 si pořídil vilu v Berouně a při jeho koncertě v místní sokolovně v roce 1939 byl sál tak plný, že už to nebyl jen koncert – ale protifašistická manifestace… Když Talich na závěr nechal zahrát Vltavu, zpíval celý sál. A ta vzpomínka mě i dnes nějak dojala. Vltavu často pouštím zahraničním turistům a ti, kdo ji neznají, zpětně děkují za ten zážitek.

Slow travel a požitkářka bez batohu

Cesta dál stále stoupá. Od kapličky pokračujeme dál a mně napadá námět na článek o filozofii SLOW, které jsem vyznavačka. Dá se říct, že momentálně jdeme po „cestě inspirace“.

Slow travel je pro mě o vnímání, pomalosti, přítomnosti. A o tom, že nejde o kilometry, ale o prožitek. Staví na čtyřech pilířích – brzy o tom napíšu.

Jsem taková „pohodlná“, loudavá cestovatelka – možná spíše požitkářka a tulačka bez velkého batohu. Jdu lehce, nespěchám, sleduju detaily, pozoruju, dýchám. A vděčně děkuju všem, kdo se o tyhle cesty starají. To, co děláte, má smysl.

Cesta pokračuje k rozhledně Děd – jediné místo, kde jsem narazila na více lidí. Rodinky, piknik, smích. Není to místo pro mě, ale chápu to. Pro někoho ideální výlet. Pro mě jsou často zajímavější výhledy mimo rozhledny. Ale fajn je, že u rozhledny je odpočinkové místo, takže respekt.

Od rozhledny se napojujeme zpět na červenou svatojakubskou. A jdeme dál krásným smíšeným voňavým lesem. Ta vůně… připomněla mi letní tábory. Jezdila jsem ráda, až na jeden, který se nevydařil – bylo to ve Skryjích. A uvědomila jsem si, že je to jen o několik desítek kilometrů dál. Ten nepříjemný pocit je už pryč, ale vzpomínka zůstala.

Po cca kilometru přecházíme silnici a napojujeme se na žlutou značku. Do Nižbora zbývá pět kilometrů. U ohrady s kravičkami a koňmi cesta vede loukou – pozor, tady to láká pokračovat kolem lesa, ale cesta vede kolem ohrady dolů opět do lesa.

A vstupujeme tu do CHKO Křivoklátsko, opouštíme Český kras. Jsme svědky překlopení mezi dvěma pevnými body české krajiny.

Po žluté už je to pohodová cesta - taková ta za odměnu. Vede z velké části podél Habrového potoka, před Nižborem ještě procházíme rekreační oblastí 

V Hamburku. Uvidíte tu mix starousedlických chalup a nových staveb, ale až na pár výjimek je to tu citlivě poskládané a většina chalup a chat už je podle mě trvale obydlená.

A už nás čeká most přes obleženou Berounku, po kterém se blížíme k nádraží a k hospůdce Zastávka. Tu kdysi ze starého nádražního skladiště vybudoval herec a „sklepák“ Tomáš Hanák. Za mě naprostý skvost samoudržitelnosti, recyklace, up-cyklace, ale té přirozeně lidské – nejen pro oko nebo jako marketingový trik. Říká se, že místní se s hospodou úplně nezžili, ale kdo ví – kde je jádro pudla. Za mě paráda, která mě ještě bavit nepřestala. A neznám koncentrovanější místo modro-bílých pruhovaných trik :-).

A ještě jedno místo tu na mě čeká – ale dnes jsem ho záměrně vynechala. Zámek Nižbor, kde sídlí Informační centrum keltské kultury, ten si totiž zaslouží svůj vlastní čas. Svou polohou naproti legendárnímu oppidu Stradonice i atmosférou tichého nadhledu zprostředkovává nejen poznání, ale i něco hlubšího – pocit, že jsme součástí historie, která sahá mnohem dál, než kam dojdou naše nohy. Zatím jsem jen prošla kolem… příště půjdu blíž.

Závěr cesty a otevřená výzva

A ještě něco – já se na tu modrou dala hlavně kvůli kapli sv. Marie. Tato místa mě zajímají. Vždycky mě fascinovalo, kolik podob panen Marie máme. Proč? Co znamenají? Chci to prozkoumat víc a napíšu o tom zvlášť.

A pro vás, kteří neuhnuli na modrou jako já, ale šli poctivě červenou z Berouna až do Nižbora – napište mi, o co jsem přišla! Budu moc ráda.

Nevím, kdy se sem vrátím. Moje cesta, až se se znovu naskytne časový prostor, povede dál po Železné do kláštera Plasy, kam se těším – ale už bez očekávání. A tím uzavřu své prozatímní letní putování po Svatojakubské. Na certifikát to stačí… to byl vtip...ale stejně si o něj požádám😄.

Protože důležité je jediné: být na cestě a být s ní.